Moje obavy naštěstí zmizí hned, jak nastoupíme do tramvaje. Jedou tou naší.

Cesta uběhne jako voda a jsme na Palmovce. Tady budeme prodávat. Otevírám (trochu tajemnou) krabici a vytahuji z ní tašku pro každého instruktora. Obsahuje vak, stovku kytiček do základu a stovku letáků, plnou moc a nějaké další důležité věci. A je tu první problém, jak k instruktorům rozdělit děti.

Zatímco se připravujeme prodávám první kytičky nedočkavcům co procházejí kolem. Nikdo se nemá k tomu rozhodnout kdo s kým bude. Použiji proto svojí rozhodovací pravomoc a určím akční dvojice. S vidinou předchozí nerozhodnosti určuji i akční rádius každé dvojice. Strategicky obsadíme všechny čtyři východy z metra.

Prodáváme. Jde to skoro samo. Lidi se zastavují a s úsměvem na tváři přispívají a dostávají žluté kytičky – letos se stříbrnou stuhou. Když kolem mě nestojí zrovna hlouček zájemců oslovuji náhodné kolemjdoucí. Jde to dobře. Často slyším věty typu: „Na tohle dávám.“, „Tohle je jediné čemu věřím.“ a podobné.

Občas se objeví žluté dvojice, které nepatří k naší tlupě, ale brzo zjišťují, že nemajíce výhody roztomilého úsměvu dětí, neutrží téměř nic. Vyklízí pole a my zůstáváme na Palmovce skoro jedinými prodejci.

Kytičky mizí z našich zásob po jedné. Mohlo by se proto zdát, že nám 1400 kytiček vystačí až do večera. Není to pravda. Kolem poledního doprodáváme poslední kousky. Scházíme se kolem prázdné krabice a domlouváme se na rozchodu. Zastavují se u nás lidé a ptají se po kytičkách. Musíme je bohužel zklamat. Prodali jsme i většinu poškozených. Ještě pořídíme skupinovou fotku a každý se už vydá vlastním směrem.

Nasazuji si na záda batoh zatížený naším výdělkem a spěchám s ním rovnou na poštu. Usměvavé (vážně) paní za přepážkou předám vaky a domlouvám se na vyzvednutí zítra.

Když si další den sečtu všechny vaky zjistím naší tržbu: 40 395 korun. Den se nám velmi vydařil.

Reportáž a foto: Radovan Mlejnek (Piškotek)